Vyhaslá čtyřicítka – chybí mi romantika a vášeň

Je vám kolem čtyřiceti a myslíte si, že s partnerem, kterého znáte skrz naskrz, už nemůžete zažívat romantické dobrodružství a vášnivý vztah jako kdysi?

Pak jste na tom podobně jako žena, která mi svou situaci popsala takto: „Dobrý večer… Myslíte, že může být ještě něco vzrušující na krajině probádané na každém centrimetru… kde víte, co vás čeka a co přijde? Nuda. Rutina. Rezignace. Povinnost, jen aby byl pokoj. Snad mne chápete… Nemám motivaci, chladnu a pomalu se s tím smiřuji. Věk. Prý po čtyřicítce začíná život… Ano… Stále krásné tělo a dobré zdraví. Jen duše se cítí pod psa. Nemůžete říct svému muži, že už Vás nepřitahuje jako kdysi. Nejsem blázen, vím, že takto se cítí spousta žen. Věnuji se práci a koníčkům, záměrně se vyhýbajíc intimitě…“

Podobné pocity prožívá mnoho žen…

Každopádně, pokud se vše vezme za správný konec, bude se jednat jen o přechodné období. Další několik desítek života přece ještě následuje! A jaké budou, určuje každý sám.

Představte si, jaké posuny uděláme za prvních 20 let života. A jaké ohromné skoky za dalších 20 let života, mezi 20-40 lety. Podobně se můžeme rozvíjet a růst i dalších 20 a 20 a 20… let. Je to doba zrání a objevování, nikde není psáno, že se v určitém věku rozvoj zastaví. Pokud si to tak v mysli sami nenastavíme.

Ovšem co teď s tím? Co s nudou a rezignací?

Kde se vůbec vzaly? Nuda a rezignace přicházejí, když jsme se vzdálili sami sobě. Když jsme se odpojili od proudu své živosti. A jak se to děje? Jednoduše. Když začneme dávat stranou své skutečné pocity. Protože nejsou zrovna vhodné. Protože jsou moc silné. Protože jsou nepohodlné. Protože si s nimi nevíme rady sami nebo naše okolí.

Zkrátka a dobře, když se vzdálíme svým niterným pocitům, a držíme je pod pokličkou tak pevně a tak dlouho, že už jsme na ně skoro zapomněly… pak se začínáme nudit a rezignovat.

A že nepřichází od partnera pochvala a ocenění? Nebylo to snad kvůli němu, proč tolik pocitů a tužeb šlo stranou? Aby on byl spokojený, aby jemu to vyhovovalo, aby nebrblal…? Hodně žen to tak dělá. A jsou pak zklamané, že nazpět nepřichází to, co by si přály.

Pochvala a ocenění…

To musíme v první řadě dát samy sobě. Ať už je to ve vztahu či v práci či v jiné oblasti. Kdo jiný by za námi měl stát, když samy neznáme svou hodnotu?

A proč se vyhýbat intimitě? Možná proto, že partner očekává něco, v čem mi není dobře, co mi nic neříká…?

Popsané pocity a myšlenky jsou jedním velkým voláním sama k sobě. Volání duše a těla: “Tady jsme, cítíme, chceme se radovat, máme své touhy a své plány, chceme žíííít!!!!!!”

A kdo první to musí dovolit? Kdo musí udělat první krok? To přece nemůže udělat nikdo “zvenku”. A pokud by udělal, budou “úspěch” a úleva jen dočasné. Pokud se nebudou dost často objevovat, nastoupí opět pochyby.

My ženy jsme trénované, abychom uznání získávaly zvenku. Jsme učeny, že “body” získáme za to, jak “dobře” se chováme, jak vypadáme, jak se přizpůsobíme, jak jsme to či ono.

Scénář pro další fáze života může vypadat úplně jinak. A není to fantazie ani pohádka. Jak? a jak to udělat? čtěte dále na www.denisapaleckova.cz